Umožňují nám dotknout se milovaného člověka, cítit voňavý vzduch i strach, zarazit si do bosého chodidla kostičku lega a zařvat z plna hrdla bolestí, zachumlat se po těžkém dni do měkoučkých peřin, poskakovat po světě a skrz všechny naše smysly ho skutečně cítit. Každou vteřinou, kterou v nich strávíme, nám zprostředkovávají možnost vnímat vnější svět. …
Ráda vyrážím do hor. Sama. Provází mě jen ticho a vlastní myšlenky. Hodně myšlenek. Vířící kolotoč, který se daří vypnout nebo alespoň pozastavit až po pár kilometrech soustředěné chůze, dechu a cíleného „děkuju, myšlenko, že jsi mě navštívila, a teď už upaluj pryč.“ Vzniká to z prosté potřeby mít v hlavě i v duši prázdněji, …
už je to pár měsíců, kdy jsem z Tvé temné náruče vylezla ven, zpět na světlo boží, do světa intenzivních barev, zvuků a lepivých podnětů. I když to se mnou v ten moment doslova a do písmene švihlo zpátky na postel a drželo mě to tam několik následujících hodin, těšila jsem se na ten okamžik …
Nádech, výdech, nádech, výdech…volnost, plynutí, svoboda. V kontextu celosvětových událostí uplynulých dnů, týdnů, měsíců to zní skoro jako rajská hudba, že? Čím jiným tedy začínat svůj blog a zřejmě celou novou životní etapu než tím, čím pro nás všechny bez rozdílu začíná ten opravdový samostatný fyzický pobyt na tomto světě – dechem. Zázrakem, který nás …