Ráda vyrážím do hor. Sama. Provází mě jen ticho a vlastní myšlenky. Hodně myšlenek. Vířící kolotoč, který se daří vypnout nebo alespoň pozastavit až po pár kilometrech soustředěné chůze, dechu a cíleného „děkuju, myšlenko, že jsi mě navštívila, a teď už upaluj pryč.“ Vzniká to z prosté potřeby mít v hlavě i v duši prázdněji, nezabředávat, nebabrat se, neutopit se.
Všimli jste si někdy, jak se hodně trápíme? Řešíme, co bylo, co bude, nebude, jak bude, svá osobní dramata, světová dramata, vztahová dramata. Když se tím necháme pohltit, nakonec nám na nic jiného nezbývá moc prostoru.
Pojď si ten prostor vědomě dělat.
Teď. Hned.
Zaměř se na první věc, která Ti padne do oka a studuj jí do posledního detailu – knoflík, svojí ruku, list nejbližší rostliny, tužku, strukturu psacího stolu, papír, kůru stromu, dlažební kostku, sněhovou vločku, oči blízkého člověka…
Vidíš tu krásu? To (s)tvoření? Tu harmonii? A cítíš ten úžas? Nech to působit na všechny svoje smysly! Půl minuty, minutu, dvě, pět, dvacet minut. Vzpomeň si na to každý den. Za týden či měsíc možná zjistíš, že se Tvůj den skládá ze samých úžasů.
A co kdyby se z těch pár chvilek stal celý život?
Každé tělo zrcadlí příběh svého majitele. Tereza tento příběh vidí a provede vás tím, jak uvolnit nastřádané bolesti, bloky a traumata, a skrze vědomé cvičení s vlastním tělem se opět spojit s ním i se svojí duší.
Její cestu zpět k tělu a duši můžete nahlédnout zde.
Do bezpečného prostoru FB skupiny se můžete přidat zde.