Nádech, výdech, nádech, výdech…volnost, plynutí, svoboda. V kontextu celosvětových událostí uplynulých dnů, týdnů, měsíců to zní skoro jako rajská hudba, že? Čím jiným tedy začínat svůj blog a zřejmě celou novou životní etapu než tím, čím pro nás všechny bez rozdílu začíná ten opravdový samostatný fyzický pobyt na tomto světě – dechem. Zázrakem, který nás dokáže propojit jak s vnějším okolím, tak s naším nejniternějším světem.
Na jaře roku 2020, když byla situace poněkud vyhrocená, jsem prožila velmi zajímavou meditaci. Ukázala se mi v ní naše planeta, Matka Země. Byla zahalená tmavou hutnou energií, ze které se snažila vymanit ven. Došlo mezi námi k intenzivnímu propojení – tenhle zážitek mě však málem zahubil, nemohla jsem se totiž nadechnout a začaly mě pálivě bolet plíce. Jistá likvidační paralela mezi působením člověka na planetě a působením covidu v plicích je už dávno evidentní, ovšem pro mě tahle vize dokonale zapadla o pár měsíců později, kdy jsem se i já setkala s řáděním covidové potvory. Ta se totiž celkem systematicky a urputně snaží, aby se její hostitel už nenadechl. Člověk toho spoustu přečte, nastuduje, vidí, představuje si… ale až když to zažije na vlastní kůži, pak mu to skutečně dojde:
Dechem to všechno začíná, dechem to všechno končí. Dech je jednou z nejdůležitějších částí našeho bytí. Bez jeho aktivity není života. S jeho pasivitou přichází smrt fyzického těla, našeho jediného a jedinečného vozítka pro tento konkrétní život.
O tom, jak jsem se v rámci toho urputného covidového řádění dotkla malíčkem u nohy smrti, kdy tělo prostě vypínalo a nechtělo se mu pokračovat, zase někdy příště. Teď? DECH.
Dech je vzácný nástroj. Pokud se o něj dobře staráme, je vždy po ruce a je nám rád oporou. Je s námi pořád. Ať už potřebujeme opravit tělo nebo zklidnit rozbouřenou mysl. Jak moc využíváte jeho výhod? Jste s ním v kontaktu každý den? Staráte se o něj? Hýčkáte si ho? Dech je totiž kouzelníkem, a když se s ním naučíme skvělá kouzla, dokáže zázraky. Oživit. Zahřát. Zklidnit. Uvolnit. Propojit. Kam nepustíme dech, tam to pomalu zatuhává, drhne, stahuje se, skomírá. Odpojuje se.
S dechem si můžeme hrát, objevovat ho a nekonečně mnoho tvořit. Ač se to zdá jako nesmysl, je to jen neblahý první dojem téměř automatického procesu. My totiž můžeme mít na cestu dechu skrze naše tělo i vědomí významný vliv. Dech není rigidně daný – JE ovlivnitelný. A toto námi korigované a zvědomělé dechové chování přináší mnohé.
Dýchání je naše skutečná a neustálá interakce s vnějším prostředím. Něco z něj bereme, abychom hned vzápětí něco jiného odevzdali. Fyziologicky se jedná o výměnu plynů. Nádechem přijímáme kyslík a aktivujeme všechny podstatné tělesné procesy. Výdechem naše tělo pročišťujeme, zbavujeme ho toxinů a nejrůznějšího odpadu. Z hlediska dobře šlapající fyziologie je pak víc než žádoucí mít k tomuto procesu co nejlépe nastavené tělo, protože teprve tímto správným nastavením můžeme využít plnou kapacitu našeho dechového ústrojí. Plíce tak mají šanci se plně rozvinout a nasát životodárný kyslík do nejposlednější buňky.
Než budeme pokračovat dál, zkuste se teď hned zastavit a zaměřit se na to, jak plyne váš dech. Kam. S jakou intenzitou. Kde v těle se ho objevuje víc a kde méně. Jde do celého trupu? Jde do hloubky nebo jen klouže při povrchu? Jde do všech částí stejně nebo se někde zatváří otráveně a rovnou to otáčí? Přesně do těchto míst ho potřebujeme postupně dostat, udělat tam vítr a tak trochu si tam uklidit. Vypucovat. Udělat pořádný svěží fičák.
Před tím, než začneme makat na fyzické stránce věci, tedy na například rozvolnění hrudníku, na správném nastavení těla a tak dále, musíme se reálně připravit na to, že to může být taky pěkně divoká jízda. Podle dechu a způsobu jeho vedení můžeme poznat aktuální rozpoložení člověka, jeho vnitřní nastavení. V dechu je pravda, kterou člověk nemůže ukrýt. Ani před okolím, natož sám před sebou. V dechu se na žádné masky nehraje, tam je “jenom” opravdovost. Mentálně je totiž dýchání procesem, který nám může pomoci objevit mnohá skrytá a netušená zákoutí. Zrcadlíme si svoje vlastní emoce a skutečný stav naší duše. Skrze dech a jeho správné nasměrování otevíráme a rozhýbáváme emoční kanály, které můžou být zablokované či stagnující. Vyplavujeme staré a hluboko uložené emoce, které jsme potlačili nebo se je báli z nějakého důvodu naplno procítit. Kdo by chtěl dobrovolně podstupovat ochromující pocity jako třeba vztek, strach, hněv, smutek, agresi. Jenže tito démoni, pokud nejsou plně prožiti, “vypuštěni” a prodýcháni, moc rádi zůstávají a pak tropí neplechu. Možná proto tolik lidí dýchá povrchně, neúplně či necelistvě. Aby se tváří v tvář nemuselo setkat a plně procítit svá nejhlubší zranění a nejtemnější pocity. Je na čase to začít pomalu, ale jistě měnit. Dýchejme hlavně tam, kam to nejde, tam to totiž nejvíc potřebujeme – proud dechu znamená proud života.
Dechových technik stejně jako návodů na to, jak se dostat do optimálního nastavení těla je nepřeberné množství a každý tak může najít to svoje, co bude jeho aktuálnímu stavu a individuálnímu pohybovému vzorci plně vyhovovat. Určitě se k tomu v některém z dalších článků vrátíme, pro tento okamžik vám poradím dvě techniky, se kterými si ráda hraju kdykoli a kdekoli.
Tou první je práce s vizualizací – vydechujeme tmavé, hutné cosi, reprezentující náš strach, vztek, bolesti, cokoli, co nás uvnitř škrtí a vystřeluje do negativních otáček. Pěkně z plných plic to všechno vyfoukneme ven, do prostoru, do země, do vesmíru. Tam si s tím poradí. A nadechujeme zářivé světlo, reprezentující lásku, naději, radost, vzduch po dešti, vůni miminka, čerstvě nařezaného dřeva…sami si dosaďte cokoliv, co vám působí lehkost. I staří mystikové praktikovali ve své podstatě velmi jednoduchou a primitivní techniku, která by se ale mohla stát mocným a účinným zdrojem síly pro všechny, kteří s ní budou vědomě pracovat – s každým výdechem všechno dosavadní odevzdat, vyprázdnit, odevzdat kompletní obsah mysli, s každým nádechem se znovu narodit. Znovu a znovu se rodit v přítomnosti. ”Jen” u toho pokaždé naplno být, nenechat se rozptýlit.
Druhá technika je o něco více hmatatelnější. Jistě vám říká něco pojem mudra – symbolické nebo rituální gesto ruky, někdy celého těla. My použijeme ruce. Na obrázcích níž vidíte postavení ukazováčku vůči palci – je to, jako když chcete ukazováček jemně odcvrnkout, není to pasivní akce, ale je s lehkou aktivitou. Sledujte, kam si to namíří váš dech, když zapojíte obě ruce. V prvním případě je volnější a lépe prodýchnutelná přední část těla. V druhém dýcháme do široka a do stran. A ve třetím, který nás zajímá o chlup víc než obě předchozí – dech proudí do celé zadní části našeho těla. Hrajte si, střídejte ruce, zkoušejte, co váš dech dokáže. A vyzkoušejte si ho i trochu přeprat, možná zjistíte, že to není to lehké.
A jak dopadla ta moje meditace, o které jsem psala v úvodu? Nakonec se to povedlo. Nadechla jsem se. Zatraceně to bolelo! Ale pak jsem se až lekla, že mi samou lehkostí uletí hrudník. Tak je to nejspíš se vším – je potřeba to s plným vědomím prodýchnout. A tak se i přes vlastní skryté bolesti a strachy nadechuji a pouštím se do práce. Do nového života. Jakmile se tomu totiž člověk odevzdá, po temnotě nastane světlo. Po vyčerpávajícím výdechu přijde osvěžující nádech – do nejposlednějšího sklípečku, průdušinky, do nejposlednější buňky těla.
Zkuste to taky – dýchejte. Vědomě. Prožijte to. Dýchejte nejen k přežití, ale hlavně k prožití.
Nadechněte se. Života!
Každé tělo zrcadlí příběh svého majitele. Tereza tento příběh vidí a provede vás tím, jak uvolnit nastřádané bolesti, bloky a traumata, a skrze vědomé cvičení s vlastním tělem se opět spojit s ním i se svojí duší.
Její cestu zpět k tělu a duši můžete nahlédnout zde.
Do bezpečného prostoru FB skupiny se můžete přidat zde.